4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Kontroverzní snímek, který natočil rumunský režisér Cristian Mungui a za který si odvezl Zlatou palmu z MFF v Cannes. Snímek pojednává o dvou vysokoškolských studentkách za éry rumunského totalismu, těsně před pádem železné opony, kdy během jednoho dne jedna z nich podstupuje tehdy zakázaný potrat. Film je drsnou výpovědí nejenom o těžké době, ale, a to především, o silném přátelství. Film získal nejvyšší ocenění na MFF v Cannes 2007. Snímek byl také uveden na 42. ročníku MFF v Karlových Varech, v sekci Otevřené oči, věnované filmům, které originálním způsobem posouvají vývoj filmového vyjadřování.

Tváří v tvář

Příběh citově okoralé ženy, která ve vyhrocené krizové situaci zjišťuje propukající duševní chorobu, napsal Bergman pro Liv Ullmannovou, tehdy už svoji bývalou partnerku. I když film pak označil za umělecký nezdar, pro herečku mělo období jeho geneze a vzniku velký osobní i tvůrčí význam. Autentický průběh natáčení si písemně zaznamenávala a zápisky později publikovala v autobiografické knize „Proměny“. Psychiatrička Jenny selhává lidsky i jako lékařka, neschopna zodpovídat za sebe jako za člověka ani za pacienty. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu prochází terapií, kterou prožívá jako retrospektivní psychodrama svého dosavadního života. V hermeticky utěsněném vnitřním světě znovu prodělává klíčové situace, v nichž „hraje“ sebe samu, zjevují se jí patologicky deformované osoby z minulosti i přítomnosti jako typické přízraky bergmanovského panoptika, z nichž zvlášť utkví stará žena s jedním okem jako personifikovaná smrt. Dušezpytně nazřená postava Jenny, téměř zbavena spojů s reálným světem, je očividně Bergmanovou projekcí, i když zahalenou do ženského mimikry. Film, v němž dominuje sólo ženská role umocněná osobním hereččiným nasazením, je instrospektivním průhledem do narušené psychiky. Strhující výkon Ullmannové místy přesahuje hranice uměleckého vyjádření, takže filmová postava vzbuzuje sugestivní dojem skutečného klinického případu.

Holy Motors

Leos Carax, nevyzpytatelný enfant terrible francouzského filmu, se po třináctileté pauze vrátil triumfálním způsobem. Ve filmu, který měl podle mnohých letos v Cannes získat Zlatou palmu, ztvárnil režisérův věrný druh Denis Lavant tajuplného pana Oscara, beroucího na sebe v průběhu jednoho dne nejrůznější identity ve zneklidňující show snímané neviditelnými kamerami. „Kvůli čemu to ještě děláte?“ ptá se Oscara jeho šéf, ztvárněný Michelem Piccolim. „Pro krásu samotného gesta,“ odpovídá Lavantův chameleonský hrdina a charakterizuje tak režisérovo krédo „rozprostřené“ do pěti filmů v průběhu téměř třiceti let. Pro Caraxe typické, bolestně romantické vidění světa se snoubí s hravou provokativností a nezměrnou láskou k bizarním milníkům v dějinách filmu (mezi mnoha jinými Oči bez tváře Georgese Franjua). Jeho uhrančivý spektákl je prostoupen obdivem k Paříži, která bezmocně přihlíží pomalému zániku legendárního obchodního domu Samaritaine v sousedství Pont Neuf, ale třeba i k mizejícímu světu limuzín či zpěvu Kylie Minogue.

Pianistka

Zralá třicátnice a brilantní profesorka klavíru Erika Kohut (Isabelle Huppert) vede trojí život. Zatímco ve dne je váženou osobností pedagogického sboru Vídeňské konzervatoře, večer ukájí svou zvrhlou sexualitu v obchodech s nejhrubším pornem, šmírováním mileneckých párů a masochistickým sebezraňováním. Třetí podobou její existence je vypjaté soužití s tyranskou matkou (Annie Girardot), plné brutálních hádek a vášnivého usmiřování. Erika přesto dokáže udržet svůj bizarní životní styl pod kontrolou až do chvíle, kdy se seznámí v pohledným a talentovaným studentem Walterem (Benoît Magimel). Oboustranná citová náklonnost záhy narazí na neschopnost Eriky navázat normální erotický vztah. Její temné vášně promění rodící se lásku v trýznivé peklo. Kontroverzní PIANISTKA byla s příznivým ohlasem uvedena na MFF Cannes. Oba hlavní představitelé Isabelle Huppert a Benoît Magimel obdrželi Ceny pro nejlepší herce, zatímco režisér Michael Haneke získal za svůj film Velkou cenu poroty.

Lurdy

Christine je téměř celý život připoutána na invalidní vozík. Tím, že se cítí být sama, vydá se na výlet do Lurd, ikonického města poutníků v Pyrenejském pohoří. Jednoho rána se probudí zdánlivě vyléčená. Film Lurdy je krutým příběhem. Nemocní lidé z celého světa přichází na toto posvátné místo s vírou, že získají zpět své zdraví, protože Lurdy jsou považovány za místo zázraků, nadějí, pokoje a uzdravení se pro mnoho zoufalých a umírajících lidí. Ale cesty boží jsou nevyzpytatelné a naděje, která je tak blízko smrti, se může naplnit, což se zdá absurdní ve chvíli, kdy se život ubírá ke svému konci. Lurdy jsou scénou, na které se odehrává lidská komedie.
srpen 2017
PÚSČPSN
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
září 2017
PÚSČPSN
1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30