...ale film je moje milenka

Druhá část dokumentu, který vypráví o životě a tvorbě velikána světového filmu Ingmara Bergmana. Očima Liv Ullman sledujeme jeho kroky životem i kariérou a cenné rozhovory poskytují lidé, pro které Bergman byl, je a bude opravdovým vzorem - Woody Allen, Olivier Assayas, Bernardo Bertolucci, Arnaud Desplechin, John Sayles, Martin Scorsese či Lars Von Trier. Ti na něj vzpomínají s láskou a vděkem. Ingmar Bergman byl člověk, který viděl v každém svém projektu novou výzvu - jak pro sebe, tak pro lidi, se kterými pracoval. Režisér Stig Björkman v roce 2009 shromáždil materiál, který se točil od roku 1965, během příprav a natáčení Bergmanových filmů. Doplnil ho vyprávěním autorovy oblíbené herečky a komentáři sedmi významných, současných tvůrců, čímž vznikl jedinečný dokument, který přináší portrét švédského režiséra, scénáristy a producenta v oblasti filmu, divadla a televize - jednoduše jednoho z nejvýznamnějších filmařů 20. století. Název druhého dílu ze dvou propojených dokumentů odkazuje na umělcův citát: "Divadlo je moje manželka, ale film je moje milenka."

Adolf Hitler - jeden vůdce, jedna říše, jeden národ

Dokument o historii diktatury nacismu, o životě a činech Adolfa Hitlera – od jeho dětsví až po získání moci. Příběh muže, který ve 20. století zanechal nesmazatelnou stopu.

Aki Kaurismäki

Jeden z nejvýraznějších evropských režisérů, z jehož filmografie připomeňme tituly Život bohémy, Mraky odtáhly, Juha či sérii Leningradští kovbojové, sice pustí dokumentaristy jenom tam, kam on uzná zavhodné, ale ani tam si nikdo nemůže být jistý, co je pravda a co šprým…

Jak se vaří dějiny

Hrdiny filmu Petera Kerekese jsou vojenští kuchaři z různých koutů Evropy. Muži se zástěrami na uniformách vždy ovlivňovali náladu a výkon vojáků, a svými vařečkami tak vlastně míchali celé lidské dějiny. Film je postavený na kuchařských receptech od druhé světové války až po válku v Čečensku, od Francie přes Balkán až po Rusko.

Alain Cavalier

V dokumentu jsme tváří v tvář s Alainem Cavalierem v jeho dvoupokojovém bytě, jen s kameramanem jako svědkem. V intimním prostředí filmař odhaluje tenké žárovkové vlákno s odkazy jeho práce. Hledání stop jeho hereckého tajemství vede k Romy Schneider, Alainu Delonovi, Catherine Deneuve a Catherine Mouchet.

André Techiné

Od Valencie po Paříž, od chození do kina až po praktické detaily filmové režie, André Téchiné představuje svou kariéru filmového režiséra období „po Nové vlně“: své okouzlení filmy Jacquese Demyho, lásku k americké kinematografii šedesátých let, první film Vzpomínky na Francii (1975), natočený v jeho rodném městě, film Místo zločinu (1986), své setkání s Jeanne Moreau, Catherine Deneuve atd. V kontrastu k tomuto rozhovoru film představí divákům také Jacquese Nolota, dlouholetého Téchiného přítele, herce a scenáristu filmů La Matiouette (1983) a Nelíbám (1991). Film je doplněn ukázkami z již vzpomínaných filmů Vzpomínky na Francii, Místo zločinu a Divoké rákosí (1994).

Antonin Artaud

V životě jako na jevišti. Artaud byl zuřivý, vyděšený, paroxysmální. Podstata jeho básnické a divadelní práce je charakterizována extrémy. Jeho způsob vyjadřování a exprese odráží jeho roztříštěné já v neustálém pátrání po reinkarnaci. Jaký nepřístupný démon v něm dřímal a jeho ovládal? Žádný doktor ani léčitel nebyl schopen uchopit "strašlivé trápení jeho ducha", které ho zbavilo i pocitu jeho vlastní existence.

Bata-ville: Z budoucnosti strach nemáme

Bata-ville je hořkosladký záznam o výletu do říše Baťa ve Zlíně v České republice. Bývalí zaměstnanci nyní uzavřených britských obuvnických továren v East Tilbury a Maryport se vydají na cestu, která začíná jako dovolená, ale brzy se stane příležitostí pro kolektivní hledání rozdílů mezi idealismem Bati a průmyslovým úpadkem East Tilbury a Maryport.

Bernardo Bertolucci: K čemu je film?

Italský dokumentární film o slavném režisérovi Bernardovi Bertoluccim. Portrét všestranného umělce, myslícího muže, který rád hovoří o sobě a o svých zkušenostech. Dokument v chronologickém sledu odhaluje začátky režisérovy kariéry, jeho setkání s Pasolinim, přechod od poezie k filmu, až po natáčení jeho nejnovějšího snímku. Tvůrci filmu využívají velkého množství archivních videomateriálů a prostřednictvím řady rozhovorů, speciálních relací, záběrů ze zákulisí či záznamů z odevzdávání různých prestižních cen rekonstruují Bertolucciho často kontroverzní kariéru mezinárodně úspěšného a uznávaného filmového režiséra i scenáristy. V roce 1987 Bertolucci získal 9 Oscarů za svůj film Poslední císař.

Obrazy z hřiště

Obrazy z hřiště jsou prvním ze dvou dokumentů Stiga Björkmana o Ingmaru Bergmanovi. Snímek kombinuje scény ze zákulisí s Bergmanovými audio nahrávkami, nově nahranými rozhovory s herečkami Harriet Andersson a Bibi Andersson a speciálním úvodem od Martina Scorseseho. Björkman tento unikátní materiál poprvé představil v Cannes v roce 2009. Na začátku 50. let si Ingmar Bergman pořídil kameru 9.5mm Bell & Howell, kterou používal jak pro natáčení filmů, tak pro soukromé účely. Obrazy z hřiště čerpají z této sbírky nahrávek a vytváří bohatý a rozmanitý portrét jednoho z největších filmových umělců všech dob. Tyto obrazy z režisérova dospělého hřiště jsou doplněny Bergmanovými vlastními komentáři z různých rozhovorů, zatímco herečky Harriet Andersson a Bibi Andersson přispívají svými živými osobními vzpomínkami. Tento zákulisní materiál je od roku 2007 registrován v Unesco programu Paměť světa.

Black Block

Aktivisté Lena, Niels, Chabi, Mina, Dan, Michael a Muli odhalují bolestivé detaily z tehdejších demonstrací v ulicích Janova a vzpomínají na to, jak si mysleli, že najdou bezpečný noční úkryt před násilnickými policisty v budovách škol na okraji města. V rámci vyšetřování však italská policie postupovala dál a v noci její příslušníci zaútočili na nic netušící mladé aktivisty. Surově je zbili bez právních postihů a přiznání zodpovědnosti za své činy a nechali je napospas osudu. Každý z aktivistů popisuje, co osudnou noc a následující dny zažil. Navzdory bolestivému traumatu však na své ideály nezanevřeli. Právě naopak. Jsou ještě více odhodláni pokračovat ve svém protestním aktivismu, a to i ve zcela nových podobách.

Katastrofy: Když se planeta vzbouří

Dokument, který přináší fakta o drtivém dopadu ekologické katastrofy, který se dramatickým způsobem prohlubuje.

Catherine Deneuve

Psát o tom, jak ikona francouzského filmu stále krásně vypadá, by bylo nošením dříví do lesa. Kouzlo Catherine Deneuvové totiž zdaleka nespočívá v její kráse. Může to vyznít banálně, ale Catherine Deneuvové se především nezměnil charakter. Sama o sobě prohlašuje, že je stále stejná - líbí se jí tytéž věci, tatáž hudba, tytéž lidské vlastnosti jako kdysi. Kromě toho byla na jistou pozornost či dokonce slávu zvyklá už odmalička - oba rodiče byli herci a Catherine i její sestra Francoise hrály už od dětství. Na plátně se Catherine objevila jako třináctiletá. Když začala být trochu známější a chtěla se odlišit od své sestry, přijala za své dívčí příjmení své matky a z Dorleacové se stala Deneuveová. Ze vztahu s režisérem Rogerem Vadimem má syna Christiana a z lásky s Marcellem Mastroiannim vzešla dcera Chiara, která je dnes velmi známou herečkou a režisérkou.

Hledání Sophie

Idol mnoha mužů. Říkalo se, že každý muž by ji chtěl, zatímco každá žena by chtěla být v její kůži... Ne všechno v životě někdejšího sexuálního symbolu, filmové hvězdy světové velikosti, bylo ideální. Za úchvatnou kariérou, kterou jí pečlivě budovala ambiciózní matka, byly i slzy, nemoci, úklady a dokonce i vězení. Nemluvě o skanadálu, který vzbudil její vztah s producentem Carlem Pontim, ženatým a o mnoho let starším. I když počáteční flirt nakonec vyústil v dlouhé a pevné manželství, z něhož vzešli dva synové, bigotní Italové jí jej nemohli dlouho zapomenout. Dokumentární film, který dnes uvidíte, mapuje její bohatou kariéru i nesnadné životní peripetie.

Sophia - pokus o portrét

Idol mnoha mužů. Říkalo se, že každý muž by ji chtěl, zatímco každá žena by chtěla být v její kůži... Ne všechno v životě někdejšího sexuálního symbolu, filmové hvězdy světové velikosti, bylo ideální. Za úchvatnou kariérou, kterou jí pečlivě budovala ambiciózní matka, byly i slzy, nemoci, úklady a dokonce i vězení. Nemluvě o skanadálu, který vzbudil její vztah s producentem Carlem Pontim, ženatým a o mnoho let starším. I když počáteční flirt nakonec vyústil v dlouhé a pevné manželství, z něhož vzešli dva synové, bigotní Italové jí jej nemohli dlouho zapomenout. Dokumentární film, který dnes uvidíte, mapuje její bohatou kariéru i nesnadné životní peripetie.

Cesare Zavattini

"Portrét" italského filmového scenáristy Zavattiniho nám umožní nahlédnout do historie italské kinematografie, od třicátých do sedmdesátých let. Pomůže nám odhalit mnoho tajemství italského neorealismu, který proslavil italský film po celém světě, ale který má zároveň své kořeny v předválečných letech a který postupně rozšířil svůj stín i vliv na řadu italských snímků z následujících desetiletí.

Chantal Akerman

Když belgickou režisérku, spisovatelku, herečku, producentku, scenáristku a skladatelku Chantal Akermann oslovili, aby participovala na seriálu Cinéma de notre temps, za předmět dokumentu si vybrala samu sebe. Představuje tak film složený výhradně z klipů z jejích předcházejících filmů, které, hledíce přímo do kamery a vysvětlujíc její starosti a postřehy, uvádí sama režisérka. Výsledkem je vtipná, často osobní, avšak vždy promyšlená zpověď mimořádně inteligentní filmařky.

Jeden den Andreje Arseneviče

Prostřednictvím filmových klipů, deníkových záznamů a osobních úvah, vzdává slavný mistr dokumentárního filmu Chris Marker v dokumentu Jeden den v životě Andreje Arseneviče poctu jeho příteli a kolegovi, Andreji Tarkovskému, který má na kontě takové klasiky artového filmu jako Andrej Rublev (1966) a Zrcadlo (1975) a který zemřel v roce 1986. V úvodu filmu vidíme dokumentární záběry z dojemného setkání režiséra s jeho synem, který konečně dostal oficiální platná víza od sovětských úředníků, což pro něj znamenalo povolení vycestovat z Ruska a možnost žít se svým otcem v Paříži. A právě v době tohoto setkání a v době natáčení jeho posledního filmu Oběť (1986) se nám vynořují vzpomínky, citace, odkazy a perspektivy toho, co tvoří filmový styl jednoho z největších mistrů všech dob v artové kinematografii. Prostřednictvím detailních analýz Tarkovského filmů – včetně vzácných scén z jeho studentského filmu a prakticky neznámé produkce Borise Goudonova – se Marker pokouší najít Tarkovského v jeho vlastním filmovém díle. Markerem vytyčené paralely mezi životem a dílem Tarkovského nabízí originální portrét ojedinělého filmového režiséra. Osobní příběhy z Tarkovského deníku – jeho prorocké setkání s Borisem Pasternakem (autorem Dr. Živaga), či jeho přímá konfrontace s KGB v ulicích Paříže (přičemž si myslel, že ho chtěli zabít) – dodávají filmu neobyčejné kouzlo. S pracovními záběry z natáčení Tarkovského filmu Oběť, kde Tarkovsky posedle diriguje celý filmový štáb, a s jeho intimními chvílemi, strávenými s jeho přáteli a rodinou, je snímek Jeden den v životě Andreje Arseneviče osobním a obdivujícím portrétem monumentálního filmaře. Film měl premiéru v roce 2000 na MFF v Berlíně.

Občan Ken Loach

Z pohledu kariéry zahrnující více než čtyři desítky let je Ken Loach jedním z nejlepších evropských režisérů. Na rozdíl od téměř všech svých současníků, Ken Loach nikdy podlehl volání sirén Hollywoodu. Známý pro svůj naturalistický pozorovací styl, vyhraněný přístup a politické názory. Loach ve svých filmech důsledně prosazuje smolaře, ukazuje skutečné lidi se skutečnými problémy. Dokument je pohledem zpět na některé jeho nejlepší práce se značkou britského socialistického realismu.

Comandante

Dokument Comandante patří snad mezi nejpodvratnější filmy, které vznikly za posledních 15 let. Důvěrný rozhovor amerického režiséra Olivera Stone s kubánským revolucionářem Fidelem Castrem totiž přímo nabourává vykonstruovaný propagandistický obraz Castra a Kuby, který vládne nejen v americké společnosti, ale i všude jinde ve světě. Improvizované rozhovory dvou mužů v ulicích Havany odhalují Castra jako přemýšlivého a inteligentního vůdce, který svou osobností v nás vzbuzuje víc než jen trochu respektu a náklonnosti. Castro otevřeně hovoří o svém dětství a mládí a jeho postupném vzestupu k moci. Nevyhýbá se však ani takovým tématům jako jsou Kubánská raketová krize během Studené války, hospodářské embargo USA vůči Kubě, či současné postavení Kuby ve světě. A zavzpomíná si i na své oblíbené filmy, obdivované herce a režiséry.

Kompletní historie mých sexuálních selhání

Kompletní historie mých sexuálních selhání sleduje nezávislého filmaře Chrise Waitta, jak po 13 vztazích, 47 menších erotických dobrodružstvích a 16 425 nenaplněných sexuálních pudech zpovídá své expřítelkyně ve snaze zjistit, proč ho opustily. Tento intimní, odhalující a vtipný dokument zobrazuje režiséra – flákače, jak se pouští do sexuálně a emocionální odysey v zoufalé snaze vyřešit své nespočetné osobní problémy. Tento vtipný pohled na zamilovaného smolaře byl uveden na British Independent Film Awards a na Mezinárodním filmovém festivalu v Sundance.

Crulic – cesta na onen svět

Animovaný dokument rumunské režisérky Ancy Damian, která má na svém kontě mezinárodně oceňované dokumentární i hrané snímky, představuje netradiční zpracování a spojení autobiografického příběhu a filmové animace. Crulic – cesta na onen svět vypráví příběh Crulica, 33-letého Rumuna, který zemřel v polském vězení během protestní hladovky. O jeho smrti se dozvídáme od samotného mrtvého protagonisty a následuje rekapitulace jeho životní cesty až k jejímu smutnému konci. Crulic vypovídá o sociální a justiční nespravedlnosti, o systému, v němž jsou ekonomičtí imigranti bráni a priori jako méněcenné bytosti, jaksi automaticky náchylné k podlosti a zločinu. Když člověk žije v cizí zemi, je vnímán jako podezřelý imigrant, a velmi snadno jej mohou obvinit z okradení vysoko postavené osoby a bez důkazů umístit do vězení. Mladý rumunský automechanik má už po krk šikany a navíc se v rámci údajného incidentu cítí úplně nevinně. Jako svéprávný člověk žádá skutečně spravedlivé zacházení a na protest začne držet hladovku.

Derrida je jinde

Studie o člověku a jeho myšlenkách – Derrida je jinde, zkoumá paralely mezi osobním životem a životním dílem pravděpodobně nejdůležitějšího filozofa 20. století, Jacquese Derrida. Sledujeme Derridu v okolí jeho domova, v kanceláři, v třídě a na jeho cestách, kde hovoří o utrpení, výzvách a otázkách, které podněcovaly jeho myšlenky již od jeho útlého dětství v Alžíru. Film obohacuje čtení z Deriidovy knihy Circumfession, vyvolávající řadu zdánlivě nesourodých témat, včetně pohostinnosti, náboženství, sexuality a konceptu místa a nemísta ve filozofii. Derrida poukazuje na jednu společnou nit, která se vine přes všechny tyto koncepty: zodpovědnost. K vytvoření obrazových metafor začleňují autoři filmu do jeho vyprávění archivní záběry míst, které Derrida v dětství a v době dospívání poznal, které v Alžíru navštívil, dále pak fotografie z jeho života, záběry 8mm kamery z 60. a 70. let minulého století a obrázky ze Španělska. Režisér snímku Safaa Fathy zobrazuje spojení mezi Derridovým osobním životem a jeho prací. Snímek nás zavede do Derridova života a jeho různých světů – do jeho prací vytvořených v Paříži, do jeho rodinných a duchovních kořenů v Alžíru a ve Španělsku v městech Lorca a El Greco. Film Derrida je jinde odhaluje, jak se reálná místa přetavují do slov a do obrazů, které nám umožňují nahlédnout pod povrch.

Velkolepé muzeum

Dokumentarista Johannes Holzhausen svým snímkem Velkolepé muzeum přináší divákům neobyčejný, vtipný a důmyslný pohled do zákulisí jedné z největších a nejdůležitějších světoznámých kulturních institucí. Po dvou letech strávených v útrobách Muzea dějin umění ve Vídni přináší obraz každodenního života v muzeu a především sled mikrodramat jeho pracovníků – od generálního ředitele přes přepravce a kulturní historiky až po členy úklidové služby a všechny, kteří se podílejí na vytváření ideálního prostředí pro umění. Jeden restaurátor zjistí, že Rubensův obraz byl několikrát přemalovaný, a druhý si při lepení modelů lodí rád zanadává. Pracovník z oddělení hostitelských služeb si myslí, že jeho tým není dostatečně začleněný do života v muzeu, a vedoucí úseku kolekcí brzy odejde do zaslouženého důchodu. Historik umění prožívá vzrušení a frustraci z probíhající aukce a finanční ředitel si myslí, že číslo 3 na propagačních materiálech působí agresivně. Mozaika drobných příběhů muzejních pracovníků činí ze snímku více než jen obyčejný portrét veřejné kulturní instituce, která se snaží udržet si integritu balancováním mezi rozpočtovými problémy a konkurenčním tlakem. Vdechuje život do obrovských místností muzea a ve filmu vytváří atmosféru trpělivého zkoumání a restaurátorství nadčasových uměleckých předmětů. Holzhausenův snímek, který získala na MFF Berlín 2014 cenu Caligari Film, se tak dotýká nejen otázky funkce umění ve společnosti či prezentace kulturního dědictví v současnosti, ale i témat kulturní identity a lidské pomíjivosti.

Pět překážek

V prvním dokumentu z dílny tvůrců manifestu Dogma 95 vyzval Lars Von Trier svého učitele, klasika dánského dokumentu Jorgena Letha, aby pěti různými způsoby natočil remake svého slavného filmu The Perfect Human (1967). Ve filmu, který je spíše soubojem plným zákeřných pastí, musí Leth využít všechny své filmařské zkušenosti a dostat se tak na samou hranici svých dovedností. Film se pohybuje od Kuby přes vykřičenou Bombajskou čtvrť, dobrodružnou animaci a digitální záznam á la Dogma 95 až k Lethovu současnému domovu na Haiti. Pět překážek je zábavný film, který se pokouší poukázat na principy tvorby jako takové a zároveň tematizuje vztah mezi sebezahleděným enfant terrible dánské kinematografie a jím vybranou otcovskou figurou.

Občané a filmaři

Rozhovory se dvěma z největších italských filmových režisérů Giuseppem de Santis a Ninom Morettim.

Blízký přítel

Film je príbehom päťdesiatnika Reného Rupnika, ktorý býva v malom tmavom viedenskom byte so svojou matkou, obklopený hromadou papiera a novín, ktoré zvykne zbierať na ulici. Vo svojich predstavách žije so Sentou Berger, slávnou viedenskou herečkou, ktorú odjakživa zbožňuje. Všetky jej filmy videl stokrát a má aj zbierku jej fotografií, no naživo sa s ňou stretol len raz. Režisér o fime: „Pre mňa je René Rupnik veľmi vzdelaný a inteligentný človek. S emóciami na úrovni dieťaťa je extrémnym príkladom sexuálnej neurózy a posadnutosti, ktorá sa ukrýva v mnohých mužoch – a ja nie som výnimkou.“

Dva ve vlně

Byli to nerozluční přátelé. Psali o filmu radikálně a bez předsudků. Dali vzniknout filmovému hnutí, které natrvalo změnilo klima světového filmu. Objevili pro film Jean-Paul Belmonda. Dokázali dokonce zrušit na jeden rok festival v Cannes. Spolu se svými souputníky udali tón francouzské kinematografii druhé poloviny dvacátého století. Řeč je o François Truffautovi a Jean-Luc Godardovi. Tvůrcích filmů jako Jules a Jim, Nikdo mě nemá rád nebo U konce s dechem. Dokument, kterým nás provází mladičká hvězda evropského filmu Isild le Besco se věnuje především vzrušené atmosféře začátku šedesátých let a společné cestě obou režisérů ke slávě až jejich následnému dramatickému a nenávistnému rozchodu.

Katastrofy: Tragické osudy

Hrozná tragédie Twin Towers, skličující příběh ruské ponorky Kursk, otázky a pochybnosti o tragédii černobylského jaderného reaktoru, známý příběh Titaniku... Fascinující historické obrazy, které sledují osudy velkých tragédií světa.

Draquila - Itálie se třese

Proč Italové volí Berlusconiho? Sarkastický a velmi vtipně poskládaný snímek se zabývá problematikou násilí propagandy, impotence italských občanů, otázkami ekonomiky i nedovolených mocenských poměrů. A především kauzou velké katastrofy, kdy v roce 2009, v době strmě klesající Berlusconiho popularity, došlo v italském městě Aquila k ničivému zemětřesení, které zabilo stovky lidí a další desítky tisíc připravilo o bydlení. Všechny tyto atributy režisérka spojuje do jednoho dokumentu, kde téměř detektivním vyšetřováním celé kauzy zjišťuje, v jaké míře je Berlusconi od počátku své kariéry napojen na stavební průmysl ovládaný mafií, jak nenápadně mění zákony v jeho prospěch a v jak velkém rozporu je mediální obraz italského premiéra s jeho skutečnými aktivitami, zatíženými korupcí a skandály. Hned po katastrofě se totiž italský premiér chytá šance a častými návštěvami postiženého města, ambiciózními výstavbami nových domů a také obrovskou dávkou populistických projevů se snaží obyvatele Apeninského poloostrova přesvědčit, jak schopného muže mají v čele své země. Ze zpovědí místních obyvatel režisérka odhaluje skutečné myšlenky a emoce katastrofou postižených lidí, kteří cítí neomezený obdiv a vděčnost za pomoc všech dobrovolníků a hasičů, avšak kteří cítí obrovskou nedůvěru a strach vůči členům Protezione Civile (vnitrostátní orgán v Itálii, který má na starosti anticipaci, prevence a řízení mimořádných událostí). V ironických sekvencích využívajících komiksové obrázky a policejní odposlechy Guzzantiová svého premiéra rozhodně nešetří.

Eric Rohmer

Labartheho dokument je nezvyčejným portrétem francouzského filmového režiséra Eric Rohmera, který se zde otevírá snad jako nikdy předtím. Vyprávěním o svých touhách, zálibách, obsesích i pochybnostech, Rohmer odkrývá filozofii malé skupiny cinefilů, sdružených kolem francouzského časopisu Cahiers du Cinéma, která na začátku 60. let změnila celou kinematografii. Kdo jiný než Rohmer sám dokáže objasnit Valéryho otázku o přínosu francouzské nové vlny?

Život Claudie Cardinale

Výjimečný životopis Claudie Cardinale zachycuje její uměleckou osobnost jako neustálé hledání pravého místa na světě. Za žárem reflektorů odhaluje její osamocenost a životní zápasy, i její sílu, která jí přinesla úspěchy.

Farö-dokument 1979

Nesnesitelný chlad a téměř nelidské životní podmínky v zimě, zároveň mírné a příjemné léto - tyto klimatické extrémy jsou charakteristické pro ostrov Faro, který Ingmar Bergman poprvé navštívil, když na začátku 60. let hledal vhodné exteriéry pro svůj film Jak v zrcadle. Nakonec zde natočil i další úspěšné filmy, např. Persona či Náruživost, a vybudoval si zde svůj domov. V roce 1969 natočil Bergman první část dokumentu, ve kterém se zamýšlel nad místními mizejícími tradicemi a hrozbou odchodu mladých lidí na pevninu. Zároveň však udělal i překvapivě přímý a politický dokument o nesporném významu ostrova. Švédští kritici snímek označili za "jedno z jeho nejkvalitnějších děl". O deset let později se režisér rozhodl natočit druhý pohled na situaci ostrova. (Na rok 1989 plánoval i třetí pokračování, ale to se už neuskutečnilo.) Tento nový pohled je až překvapivě optimistický. Kdysi nespokojení teenageři se dnes na ostrov vracejí pro možnost klidného, odlehlého života. Krásy přírody propletené se zajímavými rozhovory a každodenními rituály na ostrově Faro tvoří komplexní, nenápadný a láskyplný portrét, který byl v roce 1980 na MFF v Chicagu nominován na cenu Zlatý Hugo za nejlepší dokument.

Fašizmus

Dokument, který jedinečným způsobem zachycuje dvacet let fašistické éry Benita Mussoliniho, hlavního protagonisty tohoto období. Film nám umožní sledovat jednotlivé fáze tohoto kontroverzního historického období, včetně autentických záběrů nejdůležitějších událostí a Mussoliniho historické projevy při různých příležitostech.

Federico Fellini

Dokument režiséra Del Bosca Paquita je výrazným obohacením pohledu na Federica Felliniho, který říká: "já jsem nepřinesl žádné zvláštní poselství pro lidstvo, je mi líto“. Nezáleží na tom, co si myslíte o jeho filmech, pokud máte rádi ambiciózní filmy, měli byste vidět tento dokument jako skici umělcova života.

Frankofonie

Na pozadí druhé světové války (resp. německé okupace Francie) zkoumá ruský režisér Sokurov uvnitř pařížského muzea Louvre vztah mezi uměním a mocí a ptá se, co nám kultura říká o nás samých. Na pozadí druhé světové války (resp. německé okupace Francie) zkoumá režisér Alexandr Sokurov vztah mezi uměním a mocí a ptá se, co nám kultura říká o nás samých. Jeho historický filmový esej je nekonvenční procházkou pařížským muzeem Louvre, kterým diváka provádí Napoleon a Marianne coby alegorický symbol Francouzské republiky. Louvre tu vedle ředitele M. Jacquese Jaujarda a kunsthistorika Metternicha funguje jako třetí hlavní postava – jako úchvatná kulisa i nejvýznamnější úložiště světové kultury.

Franz Kafka

Kdo byl Franz Kafka? Čech, Němec nebo Žid pocházející Prahy? Perfektní pojišťovák, věčně neurotický mladík, nebo plachý umělec? Muž, jehož noční můry jsou vizionářske, nebo jen s černým humorem? Tento film sleduje stopu jednoho z hlavních spisovatelů naší doby. Jeho kroky nás vedou přes město, které zůstává neoddělitelné od jeho jména a osudu: Praha.

Z Berlína do Berlínu

Berlín 1945. Poslední dny Adolfa Hitlera... Německo se vzdává spojeneckým jednotkám a začíná Studená válka mezi dvěma největšími velmocemi – USA a Sovětským svazem. Hrozba jaderné války a špionážní boj v Berlíně, městě rozděleném zdí. V roce 1989 padá Berlínská zeď, symbol Studené války.

Architekt odpadu

Portrét amerického architekta Michaela Reynoldse, který se proslavil stavbami z odpadů, zaznamenával přední britský dokumentarista Oliver Hodge po tři roky. Vítězný snímek Ekofilmu 2009. Američan Michael Reynolds staví přes tři desítky let s úspěchem velmi levné domy, které disponují vlastním zdrojem energie, vody i tepla. Využívá staré pneumatiky, plechovky od piva a skleněné láhve. Tato překvapivě skvěle fungující alternativa bydlení z dílny vystudovaného architekta a zastánce trvale udržitelného rozvoje z Nového Mexika přesto, anebo spíš právě proto, v USA neustále naráží na nejrůznější byrokratické překážky. Celé tři roky zaznamenával režisér Oliver Hodge práci Michaela Reynoldse a jeho boj s americkými úředníky. Vypravil se s ním a s jeho partou podobně nadšených spolupracovníků i na tsunami zcela zničené Andamanské ostrovy, kde se jejich levné a účelné domky setkaly s velkým nadšením. Z celkových 350 hodin natočeného materiálu se tvůrcům nakonec podařilo sestříhat nesmírně živý a zajímavý portrét výjimečného muže a jeho splněného životního snu.

Gott Mit Uns - Historie nacizmu

Historicko-společenská definice nacismu z pohledu různých aspektů, které jsou ještě stále málo známé: z pohledu znovuobjevení okultismu a sexu, které překročily hranici zkaženosti a vedly k sadismu. Často ještě nepublikované a šokující filmové záběry vrhají nové světlo na ono hrozné období. A na fanatismus a šílenství zlého, avšak charizmatického muže, s tajemným až ezoterickým vlivem, který se neuvěřitelným způsobem vyhnul přinejmenším čtyřem atentátům a věřil, že je nad ním ochranná ruka.

Psí srdce

Dokumentární esej o vztahu člověka a psa, o proměnách moderního světa, o důležitosti intimity a snění. Nekonvenční vizuální esej slavné hudebnice a experimentátorky Laurie Anderson, která v sobě asociačně spojuje tak zdánlivě vzdálená témata, jakým je blízký vztah člověka a psa a vpád moci do soukromí amerických občanů po tragických událostech 11. září 2001. Svébytná vizuální složka je doprovázená hlasem vypravěčky, která spřádá nit myšlenek a dojmů. Tento křehký, bezmála beletristický celek podbarvuje Anderson vlastní působivou hudbou. Unikavý a niterný dokument pobízí diváka ke snění, k účtování s vlastními bolestmi i duchovním životem.

Isabelle Huppertová: Pohled na svět

Dokumenet o Isabelle Huppertové (celým jménem Isabelle Ann Huppert), jedné z nejvýznamnejších francouzských hereček. Vystudovala pařížskou konzervatoř a svůj první film natočila v roce 1971. Během své kariéry spolupracovala s řadou špičkových režisérů jako jsou Claude Chabrol, Bertrand Tavernier, Jean-Luc Godard, Andrzej Wajda nebo Marco Ferreri. U nás je patrně nejznámější její role z filmu Pianistka z roku 2001.

Muž, který zachránil Louvre

Muž, který zachránil Louvre e portrétem ředitele Musées Nationaux (Národní muzeum) Jacquesa Jaujarda v době 2. světové války. Film dokumentuje příběh muže, který zachránil mistrovská díla Louvru (mimo jiné také Monu Lisu) před nacistickým rabováním. Tento velký odbojář a vysoký státní funkcionář zorganizoval evakuaci více než čtyř tisíc uměleckých skvostů, čímž zmařil plány žádostivého Napoleona a oklamal vládu vichistické Francie. Vyprávění v podání Mathieua Amalrica je plné jedinečných svědectví a archivních originálů. Snímek využívající animovaných sekvencí získal International Emmy Awards 2015 v kategorii dokumentárních filmů.

Jacques Rivette I.

Vypravěč Serge Daney se mezi inovativní francouzskou režisérkou Claire Denis a režisérskou osobností Jacquesem Rivettem ocitá v úloze důvěrného přítele, ale i zvědavého obdivovatele. Rivette mu odhalí několik detailů ze svého osobního života, vypráví mu o svých oblíbených režisérech, a nakonec i o svém vlastním režisérském stylu a směřování. Celý den bloudí po pařížských ulicích s jejich typickými kavárničkami a nadzemními dráhami pařížského metra, které jsou významnými prvky Rivettovy filmové tvorby, a v noci se ocitnou na střeše budovy s výhledem na celé město. Jde o první epizodu televizního filmu režisérky Claire Denis a vlivného filmového kritika Serge Daneye o osobitém filmovém režisérovi, scenáristovi a kritikovi Jacquesu Rivettovi .

Jacques Rivette II.

V druhé epizodě televizního filmu mezinárodně uznávané režisérky Claire Denis vlivný filmový kritik Serge Daney pokračuje v procházkách po pařížských ulicích s Jacquesem Rivettem, velkým francouzským filmařem a kritikem. V oblíbených pařížských kavárničkách a vedle nadzemních drah pařížského metra hovoří o Rivettově osobním životě, o jeho nejoblíbenějších režisérech a idolech, ale i o jeho vlastní filmové tvorbě.

Jean Renoir

Bistro na břehu řeky Marne v roce 1966. Jean Renoir a Michel Simon se setkali k dlouhému, nostalgickému rozhovoru, který natočil Jacques Rivette. Diskuse se zaměřuje především na režii, na jejich spomínky na natáčení (La chienne, Boudu Sauvé des Eaux atd.) Henri Cartier Bresson chodí kolem stolu a fotografuje. Portrét dvou mužů, kteří hluboce respektují jeden druhého, dvou společníků, kteří poletují z vážného zamyšlení k k bouřlivému smíchu. Se střihem Eustacha Jeana portrét není jen dokumentárním filmem.

Ježíši, Ty víš

Ulrich Seidl nám v tomto dokumente sprostredkoval súkromné rozhovory šiestich veriacich s Bohom. Prosia, ďakujú, sťažujú sa a zverujú sa Bohu. Každý z týchto príbehov je pritom natoľko intímny a svojský a plný veľmi osobných vecí, že miestami človek začína pochybovať o autencitite dokumentu...

Deník francouzského reportéra

Je to deník, cestování časem. On fotografuje Francii, ona hledá kousky nevydaných filmů, které si on pečlivě schovává: jeho začátky za kamerou, reportáže z celého světa, útržky z jejich vzpomínek, naší historie...

Stanislavskij

Život Stanislavského, slavného herce, objevitele režie, zakladatele moderní opery a tvůrce psychologického realismu z období carské, pak leninské a stalinské éry. Významné historické filmy (z části nepublikované), od roku 1899 do roku 1939.

Ženy a Bergman

Oscarový švédský režisér Ingmar Bergman si vysloužil uznání za filmové psychologické analýzy lidských citů a stal se vzorem pro několik generací tvůrců na celém světě. Ve svých dílech proniká hluboko do lidské duše a poukazuje na citovou vyprázdněnost, na neschopnost postav uniknout vlastním démonům či vlastní minulosti, otevřít se a poskytnout ostatním pomoc. Ve svých filmových reflexích problematických citových vztahů věnuje značnou pozornost ženám, které představují bezednou studnu emocí, rafinovanosti, síly, přetvářky, intrik, mateřského citu, krásy či sexuality a nekonečnou tvůrčí inspiraci. Bergman byl všeobecně známý svým citem pro práci s herečkami a často zdůrazňoval důležitost herců a hereček ve své práci. Neustále se obklopoval silnými a charismatickými ženami, milenkami, herečkami a manželkami. A právě v dokumentu Evy Beling se na Bergmana podíváme z jejich perspektivy. Máme jedinečnou možnost sledovat zpovědi významných Bergmanových hereček Gunnel Lindblom, Bibi Andersson, Pernilla August a Ellen Klinga o jejich vzájemné spolupráci na filmech a divadelních představeních. Tak jako v dokumentu Muži a Bergman, i zde se stáváme svědky unikátního portrétu Ingmara Bergmana jako bravurního filmového režiséra i jako obyčejného muže, který aktivně tvořil, psal a režíroval více než 50 let. Průvodcem filmu je uznávaný švédský filmový kritik Nils Petter Sundgren, který sledoval Ingmara Bergmana během celé jeho kariéry

Bergman & Magnani: Válka vulkánů

Dva živly, které v sobě skrývají okouzlení, sílu a jedinečnost. Když se však střetnou, je lepší ustoupit stranou. Ingrid Bergman a Anna Magnani byly dvě osudové ženy v životě nejuznávanějšího režiséra Hollywoodu té doby, Roberta Rosselliniho. Bergman & Magnani: Válka vulkánů je dokument, který odkrývá vášnivé a dramatické milostné vztahy těchto velikánů světového filmu. Vypráví o jedné éře italského a světového filmu, příběh intenzivní a nadčasový, přesně tak jako Liparské ostrovy, na kterých se to všechno odehrává.

Nová vlna

Obvykle se dokumentární filmy zaměřují na konkrétního filmového režiséra a jeho filmová díla. Dokument Nová vlna, odehrávající se v roce 1964, se snaží vypovídat o tomto pozoruhodném hnutí, které rozbouřilo pokojné moře francouzské kinematografie a pomohlo ho oživit. Tento dokument přináší nový pohled na pozoruhodné tvořivé období prostřednictvím rozhovorů s 13 režiséry, včetně Claudea Chabrola, Jeana Rouche, Jean-Luc Godarda, Georgese Franjua, Jaquese Rivettea, Françoise Truffauta, Agnes Vardové atd.

Nové skandinávské kino

V tomto objevování „Nové skandinávské kinematografie“ se tvůrci soustředí zejména na dvě události, které sahají až za hranice severní Evropy: zahájení mezinárodní distribuce filmové trilogie tisíciletí, založené na bestselleru švédského spisovatele Stiega Larssona, a natáčení jejích dalších dvou částí. Budeme mít příležitost pochopit světové vize skandinávské kinematografie, pochopit její úspěch a popsat její umělecká specifika.

Cesta na Měsíc - Podivuhodná cesta

Film Cesta na Měsíc byl uveden v květnu 1902. Do kin přišel v černobílé i barevné (ručně kolorované) verzi a v té době byl považován za celovečerní film - měl 14 minut. Sklidil celosvětový úspěch. Ve snímku se objevují akrobati, zpěváci z music hallu a tanečnice, protože profesionální herci nechtěli být spojováni s zatím neuznávanou formou umění - s filmem. První blockbuster v historii filmu byl však okamžitě zkopírován. V roce 1913 se Georges Méliés rozhodl na protest spálit sadu negativů tohoto filmu. Jedna černobílá kopie však přežila, barevná verze se považovala za ztracenou - až do roku 1993. Po osmi letech mravenčí ruční práce a čekání na technický pokrok se dílo v roce 2010 dočkalo kompletního zrestaurování, a to zásluhou společností Lobster Films, Groupama Gan Foundation for Cinema a Technicolor Foundation for Cinema Heritage. Barevná verze původně zrestaurované kopie, doplněná o zvuky, ruchy i hudbu se poprvé objevila v kinech 6. 9. 2012. Méliesův snímek Cesta na měsíc se v kinech promítal společně s dokumentem Podivuhodná cesta, který mapuje celou výrobu tohoto legendárního filmu.

Liv & Ingmar

Láskyplný a pravdivý obraz propletených životů dvou umělců se divákům postupně odkrývá prostřednictvím důvěrného rozhovoru režiséra s herečkou a koláží obrazových i zvukových sekvencí ze společných filmů Ullmann a Bergmana, záběrů z natáčení, fotografií, vybraných pasáží z knihy Ullmann a Bergmanových osobních listů, adresovaných své dvorní herečce. Tento citlivý dokument je upřímným pohledem do života nejen dvou výrazných umělců světa filmu, ale i dvou přátel a spřízněných duší. Ocenění: MFF Chicago 2012 - Zlatý Hugo (nominace)

Hledání Fidela

V tomto dokumentu muž, žijící v USA, který touží uniknout z vlivu kapitalismu, se rozhodne vycestovat na Kubu s úmyslem setkat se s Fidelem Castrem a porozumět tomu, jak si tento muž udržuje komunistickou vládu na Kubě po celá desetiletí. Avšak brzy zjistí, že našel úplně jinou Kubu, než jakou hledal. Muž hledá revoluci a formu socialismu, která všem přináší lepší budoucnost. Najde však zemi nostalgickou, smutnou, unavenou z přísných prohibicí, omezení svobody slova a myšlení a s nelehkými životními podmínkami.

Muži a Bergman

Muži a Bergman je dokument sledující poslední roky Ingmara Bergmana, kde několik výjimečných švédských herců - Thommy Berggren, Börje Ahlstedt, Thorsten Flinck a Erland Josephson - hovoří o spolupráci s Bergmanem. Stáváme se svědky unikátního portrétu výjimečného švédského režiséra, ve kterém sledujeme jeho filmovou i divadelní tvorbu od počátku 50. let až po jeho poslední divadelní hru o padesát let později. Máme před sebou příběh Bergmana jako režiséra a příběh Bergmana jako muže. Průvodce nám dělá uznávaný švédský filmový kritik Nils Petter Sundgren, který sledoval Ingmara Bergmana během celé jeho kariéry.

Maradona režie Kusturica

Diego Maradona v celé své velikosti, vášnivosti i lidskosti, znovu navštěvuje pomníky svých triumfálních vítězství. Poprvé po 20 letech se vrací na místo kde se narodil, v extravagantním stylu slaví své 45 narozeniny, trénuje budoucí fotbalové hvězdy. Po celou dobu sledován vizionářskou kamerou Emira Kusturici. Od velkoleposti, přes tragický úpadek k oslavnému znovuzrození. Sportovní hrdina, šampion, padlý idol a inspirace milionům lidí.

Marcello Mastroianni: Nenápadné kouzlo normálnosti

Filmové ohlédnutí herce Marcella Mastroianniho z roku 1996. Ve filozofické monografii o životě herce Mastroianni vypráví s jemnou ironii příběhy o Fellinim a jiných. Umělec, který neustále pracuje, píše, získáva ceny, zůstáva skromný. S láskou spomína na své nejbližší - na otce, děda, matku a bratra.

Michel Petrucciani

Francouz sicilského původu M.Petrucciani (1962 až 1999) osudem a hlavně uměním patří i se svou 99 centimetrů malou postavou k velikánům jazzu XX.století. Ve čtyřech letech uslyšel v televizi Ellingtona a zatoužil po instrumentu, na který Duke hrál. Obdržel piánko a vzápětí je rozbil. Byl od otce poprvé a naposledy bit. Dostal pianino, z jehož kláves měl nejprve strach. V patnácti už hrál s trumpetistou Clarkem Terrym, brzy nato realizoval otevřené dialogy s altsaxofonistou Lee Konitzem. S kvartetem saxofonisty Charlese Lloyda zbrousil půl světa. Sedm alb nahrál pro společnost Blue Note, pak přešel k francouzskému labelu Dreyfus. V roce 1994, kdy se smyčcovým kvartetem koncertoval ve Dvořákově síni Rudolfina, obdržel v Paříži titul Rytíř Čestné legie. Stylově navazoval na Herbieho Hancocka a hlavně na Billa Evanse, ale byl se svou nesentimentální romantičností naprosto originální. Například v záznamu stuttgartského koncertu z roku 1997 Petrucciani exceluje spolu s baskytaristou Anthonym Jacksonem a hráčem na bicí Stevem Gaddem. Přestože se mohl pohybovat jen těžce o dvou francouzských hůlkách, jeho hudební projev disponoval roztančenou lehkostí. Svým jedinečným stylem prokazoval, že jazz může být rafinované komponování ve strhující spontánní improvizaci.

Tisíc a jedna Monica

Herečka, režisérka a spisovatelka. Intenzivní, smyslná, eklektická. Začala s interpretováním existenciální úzkosti a prázdnoty a poté se dostala do světa filmu, a to přímo do zlatého věku italské komedie. Když hovoříme o Monice Vittiové, tak hovoříme i o vývoji samotné italské kinematografie. Jako herečka byla „fyzicky“ v rozporu s tehdejším idolem krásy z dobových plakátů, a i navzdory tomu se jí podařilo přetransformovat své „nedostatky“ v jedinečné a nezapomenutelné postavy stříbrného plátna

Mosfilm: Zrcadlo říše

Stalin v roce 1931 slavnostně otevřel Mosfilm Studios. S více než pěti tisíci zaměstnanců a s rozlohou srovnatelnou s Kremlem byl Mosfilm městem labyrintů, věnované produkci filmu a oslavy práce i pracujících. Největší filmoví režiséři zde měli přístup k nejnovějším technologiím a až do období perestrojky byla více než polovina filmů, které vznikly v SSSR, natočena právě zde. Ale pád Sovětského svazu v roce 1992 znamenal konec i pro Mosfilm Studios, které byly rozděleny a následně zprivatizovány. V současnosti zůstává v tomto téměř prázdném městě duchů, kde někdejší nádheru a lesku připomíná jen pár obrazů, několik posledních bojovníků s větrnými mlýny.

Jean Rouch

V prosinci 2003 Jean Rouch cestoval do země Dogonů v Mali. Od smrti francouzské dokumentaristky a antropoložky Germaine Dieterlenové, se kterou Rouch natáčel místní náboženské ceremoniály nazývané Sigui, a několik dokumentárních filmů, zachycujících pohřební obřady, toužil zorganizovat a zaznamenat takovýto tradiční pohřební Sigui ceremoniál na její počest. Stejně jako tomu bylo v roce 1931 pro Marcela Griauleho, vedoucího expedice Dakar - Džibuti a objevitele místního dogonského kmene. Jean Rouch najde v Sangha duchovního syna Marcela Griauleho, který kdysi spolupracoval s Rouchem a Dieterlenovou na jejich společných projektech. Společně hovoří o neobyčejném vztahu Marcela Griualeho k ženě, kterou Dogoni nazývali „Paní věčnost“. Těsně před vysněným ceremoniálem Rouch zmizí, avšak dogonský kmen, respektující přání francouzského filmaře, vzdává hold Dieterlenové a do pohřební jeskyně pochová figurínu, čímž ji honosně uctí, stejně jako své předky.

Benito Mussolini - vůdce fašismu

Vzestup, sláva, triumf, pokles, pád a smrt lídra fašismu Benita Mussoliniho. Dokument, který ukazuje různé stránky jeho osobnosti během dvaceti let fašismu.

Nanni Moretti

Kino a politika byly v Itálii vždy úzce spojeny. Řešit složité vztahy mezi nimi je jako snažit se přiblížit bouřlivou historii italské kinematografie. Giuseppe De Santis evokuje konec 40. let a jeho boj za obranu italského neo-realismu. Nanni Moretti vrhá kriticky pohled na současnou italskou kinematografii a její vztah s volenými politickými pravomocemi v průběhu posledních patnácti let. Jejich připomínky jsou ilustrovány ukázkami z jejich vlastních filmů.

Nacističtí pohlaváři: Heinrich Himmler a Adolf Eichmann

Tento dokument představuje život a činnost Heinricha Himmlera, hlavy SS – policie, vytvořené Hitlerem jako hlavní nástroj nacistického útlaku - od roku 1942 a Adolfa Eichmanna, který vedl oddělení pro židovské záležitosti v gestape od roku 1941 až 1945 a byl šéfem operací při deportaci tří milionů Židů do vyhlazovacích táborů

Nacističtí pohlaváři: Hermann Göring a Joseph Goebbels

Adolf Hitler byl bezpochyby nejkrutější vůdčí osobnost nacismu, ale nebyl jediný. Tento dokument rekonstruuje příběhy o zločinech, které páchali Paul Joseph Goebbels a Hermann Wilheim Göring, a to až na Norimberském procesu proti válečným zločinům provedených mezi lety 1945 a 1946.

Nico Papatakis

Nikos Papatakis, známý také pod uměleckým jménem Nico Papatakis, byl filmový režisér, který se narodil v Addis Abebě v Etiopii roku 1918. Po bojích s fašistickou Itálií v Etiopii se Papatakis přestěhoval do Libanonu, poté odešel do Řecka, až nakonec v roce 1939 emigroval do Francie, kde se usadil v Paříži. V roce 1957 z politických důvodů odešel do New Yorku. Zde se setkal s filmovým velikánem Johnem Cassavetesem a stal se koproducentem jeho filmu Stíny (1959). Papatakisův celovečerní hraný debut Propasti se dostal do výběru MFF Cannes 1963, ale následně ho festival odmítl uvést kvůli skandálnímu obsahu. Právě tato kuriozita způsobila v tehdejším filmovém světě rozruch a Papatakisův film vzbudil u diváků i filmových kritiků velký zájem. V roce 1967 režíroval další odvážný film Oi Voskoi (The Shepherds). Během Alžírské války působil v socialistické politické straně Front de Liberation National. K režírování se vrátil roku 1987 snímkem I Photografia (Fotografia), natočeném v Řecku, a jeho posledním filmem byl Les Équilibristes (Walking On A Tightrope, 1992). Nico Papatakis zemřel v Paříži roku 2010.

Do neznáma

Dokument mapuje jeden rok v životě Albina a jeho rodiny (všichni jsou pastýři), kteří žijí v severní části Transylvánie. Přibližuje jejich každodenní rutinu i jejich snažení přizpůsobit se novým podmínkám ve světě, kde jsou tradiční hodnoty postupně nahrazovány prázdnými hodnotami moderní společnosti.

Otar Iosseliani: Zpívající drozd

Jeho pohled na svět je svobodomyslný, svěží, neomezený a suverénní. Filmaře Otara Iosselianiho nedokážeme zařadit do žádné kategorie. Téměř nepolapitelný Ioseliani v době natáčení dokumentu pracuje na svém nejnovějším filmu s názvem Podzimní zahrady. Režisérka Julie Bertuccelli sleduje svého rádce a přítele, jak pracuje, a provází ho během jeho lovu podivných pokladů. Film ukazuje, jak gruzínský básník sdílí své umělecké pochybnosti a jak se s nimi vyrovnává. Otaru Iosseliani, burleskní a satirický filmař, nás vtahuje do svého sladkého bláznovství a melancholie. A to, co objevíme, není jen film, ani videokazeta, ale "mimořádná zahrada" plná jedinečných pokladů.

Patrice Chéreau: Tělo v umění

Polodokumentární film o předním francouzském divadelním režisérovi Patrice Chéreauovi. Film mimo samotnou osobnost režiséra zachycuje i jeho práci během příprav divadelního představení "Lucio Silla" v La Scale, setkání se studenty herectví i natáčení filmu "Adieu Bonaparte", ve kterém Patrice Chéreau hrál samotného Bonaparta. Patrice Chéreau pochází z umělecké rodiny (oba rodiče byli malíři) a již na střední škole sestavil svou první divadelní skupinu, v níž sám vytvářel dekorace i kostýmy a ujímal se rovněž režie. Roku 1966 se stal ředitelem divadla v Sartouville a v tradici 60. let předváděl zejména politická představení. Když divadlo roku 1969 zkrachovalo, Chéreau odjel do Itálie a poté do Marseille, kde režíroval Richarda II., v němž zároveň ztělesnil hlavní roli. Po řadě dalších, většinou velmi subjektivně pojatých divadelních inscenací (klasická díla V. Huga, Moliěra, W. Shakespeara, H. Ibsena) a oper (G. Rossini, R. Wagner, J. Offenbach, W. A. Mozart) natočil roku 1974 svůj první film, psychologický thriller Tělo orchideje. Velmi emocionálně pojatou hlavní postavu - bohatou dědičku, jež má být prohlášena za šílenou - v něm ztělesnila Charlotte Ramplingová. Na pozvání dirigenta Pierra Bouleze se o dva roky později v Bayreuthu ujal režie Wagnerovy tetralogie. Jeho druhý snímek, drama bývalé příslušnice protifašistického odboje Judith Therpauveová (1978) se Simoně Signoretovou v hlavní roli, sledoval boj za záchranu provinčních novin. V následujících letech se Chéreau věnoval zároveň divadelní režii (stal se ředitelem divadla v Nanterre) i filmu (Poraněný člověk byl promítán v Cannes v roce 1983). Po moderní adaptaci Čechovovy hry Platonov nazvané Hotel de France (1986) si Chéreau přízeň širokého publika získal historickým snímkem Královna Margot (1994) s Isabelle Adjaniovou, Danielem Auteuilem a Jean-Huguesem Angladem v hlavních rolích. Po něm se ale vrátil znovu k autorské výpovědi prostřednictvím filmu Ti, kdo mě mají rádi, pojedou vlakem (1998). Intimita je pak jeho největším úspěchem u kritiky: snímek obdržel hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně 2001.

Philippe Garrel: Portrét umělce

V letech 1985 až 1989 rekapituluje Phillipe Garrel svou filmovou tvorbu společně s Thomasem Lescurem, aby zpracovali materiál pro knihu Une caméra a la place du cour (Kamera na místě srdce). Tato epizoda z cyklu Současní filmaři je další kapitolou. Stejně jako v knize má i tento dokument podobu dlouhého interview s Garrelem, které je přerušováno vybranými sekvencemi z jeho filmů. Poznáváme tak filmaře se smyslem pro umění, lásku a vášeň, bez kterých by nemohl přežít a které zdědil po svém otci Mauriceovi.

Philippe Noiret

Philippe Noiret byl jedním z nejtalentovanějších a nejpopulárnějších herců naší doby. Se zkušenostmi z účinkování v Théâtre Jean Vilar National Populaire věnoval většinu své kariéry kinu a zahrál si ve více než 120 filmech. Jeho smrt v listopadu 2006 vyvolala silnou emocionální odezvu u jeho publika. Avšak hrdina filmu Bio ráj (Cinema Paradisio, 1988) byl zároveň mužem s legendární rozvahou, který budoval svou identitu po dlouhou dobu. Slovy jeho manželky Monique Chaumetové, stejně jako jeho nejbližších přátel Jeana Rocheforta anebo Bertranda Taverniera, tento film zkoumá Noiretovu výstřednost, jeho styl, který kombinuje požitkářství a rytířství.

Bojovník Pasolini

Když Jean-André Fieschi v létě roku 1966 potkal italského filmového režiséra Pasoliniho, právě dokončoval natáčení snímku Uccellacci e Uccellini (Dravci a vrabci). Bylo to v období, kdy Pasolini právě rozbíhal svou kariéru filmového režiséra, která byla později plná kontroverze, násilí, politicko-sociální kritiky, ale i oslavy života a sexu. Tento hodinový francouzský dokument, vyskládaný primárně z několika rozhovorů přímo s italským režisérem, které Jean-André Fieschi natočil na různých místech na periférii italského Říma, nabízí pravdivý a zároveň dojemný obraz umělce jako neúnavného rebela a bojovníka za svobodu projevu a rovnost ve společnosti.

Pina

Nejnovější film Wima Wenderse PINA je vůbec první evropský hraný 3D film. Wenders snímek natočil jako poctu německé choreografce Pině Bausch, která zásadním způsobem ovlivnila tanec a divadlo poslední třetiny dvacátého století. Film měl být společným projektem Wenderse a Bauschové, ale díky její nenadálé smrti vznikl "in memoriam" a zachycuje její klíčová díla a vzpomínky nejbližších spolupracovníků. Film je strhující cestou do světa gest a emocí, do krajiny duše zobrazené tělem.

Real je naše vášeň

Pět příběhů z fotbalového prostředí ukazuje tento sport i v momentech, které normálně nevidíme. Real Madrid, jeden z nejúspěšnějších fotbalových klubů, se představuje ve směsici fikce a reality, v zábavných i dojemných momentech, které zaručeně strhnou každého sportovního fanouška.

Roberto Benigni: Organizovaný zmatek

Většina filmových fanoušků si Roberta Benigniho vybaví jako rozesmátého potřeštěnce, který dokáže pobavit své okolí za každých okolností. Takový byl ostatně i jeho hrdina ve slavném filmu Život je krásný, za nějž Benigni získal Oscara. Při ceremoniálu vzbudil pozornost mimo jiné tím, že si s nenuceností sobě vlastní krátil cestu na pódium přes sedadla nejrůznějších celebrit ... Pokud ale někdo chce vědět, jaký Benigni skutečně je, zřejmě se to v tomto dokumentu nedozví. "My, mladí umělci, jsme žili v bídě. Často jsme neměli co jíst," vypráví dojemně. "Přišli jsme třeba do hospody, dali jsme si špagety ... a pak steak, salát a dezert ... Hrozné časy to byly." V podobném duchu se nese celý portrét, který má příznačný podtitul - organizovaný zmatek. Uvidíme ukázky z Benigniho tvorby, u nás mnohdy neznámé, i z jeho začátků.

Svět filmu: Roberto Rossellini

Dokument významného italského režiséra Carla Lizzaniho (ten je znám spíše jako tvůrce hraných filmů, natočil např. snímky Kronika chudých milenců, Pozor, bandité či Banditi v Miláně) se zabývá životem a dílem jeho blízkého spolupracovníka a přítele Roberta Rosselliniho, spoluzakladatele italského neorealismu. Rossellini pocházel z bohaté římské rodiny, ale byl, jako mnoho jeho souputníků, levicového smýšlení. To se také projevilo na jeho tvorbě. Svět uchvátil jeden z jeho prvních počinů, Řím, otevřené město, snímek považovaný za základní pilíř neorealismu. Následovaly filmy jako např. Paisa, Německo v roce nultém, František, prosťáček boží, Cesta po Itálii a řada dalších. V dokumentu plném ukázek uslyšíme i svědectví jeho blízkých (v první řadě dcery Isabelly, která pochází z jeho svazku s Ingrid Bergmanovou), spolupracovníků (byl mezi nimi krom Lizzaniho také Federico Fellini) a dozvíme se také, co na Rossellinniho díle obdivuje slavný americký režisér Martin Scorsese.

Sacro GRA

Sacro GRA přináší autentické příběhy a osudy obyčejných lidí žijících na okraji největší dopravní tepny Itálie, Grande Raccordo Anular (GRA), která je kruhovou dálnicí Říma s délkou zhruba 70 kilometrů. Co má společného aristokrat z Piedmontu, který žije v malém studiu se svou dcerou, botanický expert, který hledá prostředek proti larvám, které zabíjejí palmové stromy, princ, který nabízí svůj kýčovitý zámeček jako zátiší k fotorománům, pracovník v ambulanci a rybář, který žije na řece Tiber a chytá úhořů? Rosiho kamera zachycuje život vedle dálnici nezaujatě, bez jakýchkoliv zásahů nebo plánovaných vlivů na diváka. Nabízí širokou různorodost domácností, profesí, osobností, sociálních vrstev a přirozený rytmus každodenního života. Režisér se vyhýbá hlubší analýze, aby tak objevil neviditelné světy, poetiku, krutost a rozpory současné Itálie a světa. Tuto pestrou mozaiku života na předměstí Říma natáčel nepřetržitě více než dva roky.

Savoy, italská královská rodina

V březnu 2003 se na území Itálie vrací královská rodina Savoy, která žila od 2. světové války v exilu. Tento dokument rekonstruuje historii dynastie, která vládla v Itálii od roku 1861 do roku 1946. Přináší zajímavé anekdoty a upozorňuje na epizody, které ještě zůstaly nevyřešeny.

Druhá světová válka - část 1

Největší tragédie v historii lidstva je líčená ve všech jejich fázích, prostřednictvím původních filmových klipů a překvapivých obrazů. Vypuknutí války a její vývoj je vykreslen přes bitvy, porážky, použité zbraně a rozhodující vítězství. Dokument odhaluje lidské tragédie - od masakrů v koncentračních táborech až k brutálním vraždám atomovými bombami - ale i hrdinské skutky partyzánů, kterým rozhodně nechyběla odvaha.

Druhá světová válka - část 2

Největší tragédie v historii lidstva je líčená ve všech jejich fázích, prostřednictvím původních filmových klipů a překvapivých obrazů. Vývoj samotné války, její završení a následky jsou i v druhé části dokumentu vykreslené přes bitvy, porážky, použité zbraně a rozhodující vítězství. Dokument odhaluje lidské tragédie - od masakrů v koncentračních táborech až k brutálním vraždám atomovými bombami - ale i hrdinské skutky partyzánů, kterým rozhodně nechyběla odvaha.

Sigmund Freud - velký myslitel

Otec psychoanalýzy, který se zde představí v jiném úhlu pohledu. Jeho život .... jeho myšlenky...

Stalin - muž z oceli

Stalin (v ruštině „Muž z ocele“) je pseudonym Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, který byl po Leninově smrti v roce 1922 jmenován generálním tajemníkem ústředního výboru KSSS.

Příběh dětí a filmu

První celosvětový film o dětech z pohledu globální kinematografie. Velký nadšenec a neuvěřitelný znalec filmu, Mark Cousins, přináší divákům vášnivý a poetický portrét dětských dobrodružství – jeho surrealismus, osamělost, humor, destruktivnost i vznětlivost – představený pomocí 53 filmů z 25 zemí světa. Cousins zahrnul do svého výběru jak filmové klasiky jako E.T. – Mimozemšťan či Červený balónek, tak i desítky téměř neznámých mistrovských kousků (mnoho z nich režírovaly ženy). Stejně jako ve svém monumentálním dokumentu Příběh filmu: Odysea přináší různé myšlenky, se kterými si s lehkou elegancí pohrává, přechází z jednoho filmu do druhého a zkoumá tak různé cesty a podoby dětství, jak je zobrazoval film.

Black Power

Pozoruhodný, nečekaný a nadmíru impresionistický obraz palčivého období v americké historii 60. a 70. let, které znamenali pro řadu obyvatel Ameriky revoluci. Černošská komunita se razantně přihlásila o svá práva. Nejednalo se jen o rasový význam, ale zejména o ekonomický a politický systém. Hnutí Black Power začalo zakládat politické a kulturní instituce, aby podpořilo společné zájmy černochů a vyzdvihlo tak své hodnoty. V té době se švédští novináři rozhodli o tomto hnutí natočit dokument. Ze své vnější perspektivy pořídili fascinující nahrávky těch, kteří ve své době hodně znamenali: Stokely Carmichael, Bobby Seale, Huey P. Newton, Angela Davis, Eldridge Cleaver ad., stejně jako aktivity skupiny Black Panther.

Dobývání vesmíru

Zajímavá kronika událostí člověka ve vesmíru. Dobytí nového světa: první člověk ve vesmíru, první kroky na Měsíci, obrazy, které jsme všichni viděli a neustále nás fascinují.

Duch pětačtyřicátého

Dokumentární film Kena Loache o době, kdy dělat věci společně bylo normální... Rok 1945 byl klíčovým letopočtem v britské historii. Solidarita, která pomohla Británii přežít válku, spolu s hořkými vzpomínkami na předválečné roky, přivedla lidi ke společným představám o lepší společnosti. Režisér Ken Loach použil filmy z britských regionálních a národních archivů, spolu s nahrávkami a dobovými rozhovory, aby vytvořil vrstevnatý, živý příběh vystavěný na pozadí tehdejších sociálně-politických událostí. The Spirit of 45 se snaží osvětlit a oslavit období nebývale pospolitého ducha, jehož dopad přetrval po mnoho let, a který je možné znovuobjevit ještě i dnes

Příběh filmu: Odysea 1/15

Úvodní epizoda výpravných filmových dějin nás obeznámí s okolnostmi vzniku filmu. Zavede nás do starých filmových ateliérů, ve kterých se natáčely úplně první snímky, a ukáže nám, že víc jak peníze a marketing začátky kinematografie poháněla vášeň a idea. Odhalí příběhy prvních filmových hvězd, objasní genezi vizuálních efektů i jednotlivých typů záběrů a nahlídneme i do Hollywoodu, kde se dozvíme, jak a proč se z obyčejného losangeleského předměstí stal mýtus. Ani o překvapení nebude nouze. Zjistíme například, že těmi nejlepšími a nejvíc placenými scénáristy raných let kinematografie byly ženy!

Příběh filmu: Odysea 10/15

V sedmdesátých letech vznikaly filmy, které se netajily ambicí změnit svět. Exkurzi tentokrát začneme v Německu u Wima Wenderse, následně se přesuneme do Velké Británie ke Kenu Loachovi, navštívíme Itálii a budeme svědky rodící se nové australské kinematografie, až nakonec dorazíme do Japonska. Debatě o filmové historii se nevyhnou ani tvůrci v Africe a Jižní Americe. Naše putovaní zakončíme vzpomínkou na oblíbený film Johna Lennona, nevšední psychedelickou Svatou horu režiséra Alejandra Jorodowskyho.

Příběh filmu: Odysea 11/15

Do Hongkongu legendárního Bruce Leeho se vydáme za mistrem Yuen Woo-pingem, který odhalí tajemství svých akčních filmů a techniku „wire fu", využívanou při práci na choreografii bojových scén ve sci-fi snímku Matrix. Jedenáctá část nás přesvědčí, že Hvězdné války, Čelisti a Vymítač ďábla jsou i přes svůj podíl na vzniku fenoménu multiplexů velmi inovativními díly. Z Hollywoodu se přesuneme do Indie, kde nás herecká megastar Amitabh Bachchan provede pokrokovou bollywoodskou tvorbou.

Příběh filmu: Odysea 12/15

Osmdesátá léta jako dekádu protestních filmů reprezentují Ronald Reagan v Bílém domě a Margaret Thatcherová na Downing Street. Se svým pohledem na desetiletí nás seznámí nezávislý americký filmař John Sayles. V Pekingu rozkvétá čínská kinematografie, až dokud ji neochromí masakr na náměstí Nebeského klidu, zatímco v Sovětském svazu vlastní temná minulost dala podnět ke vzniku úžasných filmových děl. Polsko i celou Evropu si nakonec podmanil vynikající režisér Krzysztof Kieślowski.

Příběh filmu: Odysea 13/15

Na začátku devadesátých let kinematografie nečekaně vkročila do dalšího „zlatého“ věku. Nejdřív se o tom přesvědčíme v Iránu. Setkáme se tam s Abbasem Kiarostamim, který přehodnotil filmovou tvorbu a dělal film realističtější. Seznámíme se i se Šinjim Tsukamotem, který položil základy nového japonského hororu. Z Japonska se přesuneme do Paříže za Claire Denisovou, jednou z nejlepších světových režisérek, která nám osobně přiblíží svou práci. Třináctá epizoda končí v Mexiku a popisuje rozkvět jeho kinematografie.

Příběh filmu: Odysea 14/15

Předposlední díl se soustředí na hravost a pompéznost filmů, které vznikly v devadesátých letech v anglicky hovořících zemích. Dozvíme se, co nového přinesl tarantinovský dialog a jaký vyhrocený a ostrý humor mají bratři Coenové. Edward Neumeier, scenárista Verhoevenových filmů jako Hvězdná pěchota a RoboCop se rozhovoří o ironii, kterou hýří oba snímky. V Austrálii nám Baz Luhrmann představí své dva filmy, Romeo a Julie a Moulin Rouge a nakonec se vrhneme do digitálního světa, který navždy změní podobu kinematografie.

Příběh filmu: Odysea 15/15

V závěrečné části se uzavírá pomyslný kruh. Teroristické útoky ze září 2001 navždy změní ráz kinematografii a filmy zvážní. Ke slovu se konečně přihlásí obrozená rumunská filmová tvorba, zatímco David Lynch vytvoří v podobě snového Mulholland Drive jeden z nejsložitějších interpretačních oříšků. Film Počátek britského režiséra Christophera Nolana zase přemění film na hru. Poslední epizodu doplňuje rozhovor s ruským režisérem Alexandrem Sokurovem, který představí svoje inovativní dílo. A na úplný konec nahlédneme i do filmové budoucnosti.

Příběh filmu: Odysea 2/15

V druhém díle nahlížíme do bouřlivých dvacátých let 20. století, do dob, kdy se Hollywood stal synonymem jiskřivého zábavního průmyslu, a kdy ovace sklízeli hvězdní režiséři, jako Charlie Chaplin či Buster Keaton. Avšak pozlátka, iluze a zábava vyprovokovaly k činům i Roberta Flahertyho, Erica von Stroheima a Carla Theodora Dreyera, kteří kinematografii změnili na umění vážné, vážené a vyspělé. Epizoda přibližuje bitku o duši filmu a představí některé z velkých snímků filmové historie, které vznikly právě v tomto období. Štáb Odysey natáčel v Hollywoodu, Dánsku a v Moskvě.

Příběh filmu: Odysea 3/15

Třetí část zůstává ve zlatém období světové kinematografie, a to ve dvacátých letech 20. století. Navštívíme Paříž, Berlín, Moskvu, Šanghaj a Tokio a seznámíme se s filmaři, kteří posouvali hranice filmového média. Představí se nám německý expresionismus, sovětská montážní škola, francouzský impresionismus a surrealismus, ale i méně reflektovaná čínská a japonská kinematografie. Navíc se seznámíme s životním příběhem Ruan Lingyuové, kdysi velké, ale v současnosti už zapomenuté filmové hvězdy němé éry.

Příběh filmu: Odysea 4/15

Všechno se změnilo nástupem a rozmachem zvukového filmu na začátku třicátých let 20. století. Čtvrtý díl rekapituluje přerod tradičních filmových žánrů i příchod těch nových (bláznivé komedie, gangsterky, horory, westerny a muzikály), a představuje režiséra Howarda Hawkse jako prvního z mistrů hollywoodského zvukového filmu. Nezapomíná ani na Velkou Británii a na začátky ostrovního rodáka Alfreda Hitchcocka. Vydáme se i dále přes lamanšský kanál, až za francouzskými režiséry, kteří se stali experty na budování atmosféry a nálady. Nakonec se detailně zaměříme na tři legendární filmy roku 1939 – Čaroděj ze země Oz, Jih proti Severu a Ninočka – a zjistíme, co mají společné.

Příběh filmu: Odysea 5/15

Pátá epizoda se věnuje prvním poválečným létům v kinematografii, které válka dodala na odvaze. Začneme v Itálii, přesuneme se do Hollywoodu za Orsonem Wellesem a znovu prožijeme nejisté roky, poznamenané McCarthyho honem na komunisty. Víc o tomto období se dozvíme z diskuse scenáristů Paula Schradera a Roberta Towneho. Potom nám režisér muzikálu Zpívání v dešti Stanley Donen osobně povypráví o své úspěšné kariéře. Tento díl nezapomíná ani na progresívní filmové dění ve Velké Británii, které je reprezentované slavným filmem noir Třetí muž.

Příběh filmu: Odysea 6/15

Šestá část se věnuje filmovému žánru – melodramata a soustředí se i na téma sexu ve filmech padesátých let. Připomeneme si osobnost Jamese Deana či herecké mistrovství Marlona Branda ve filmu V přístavu. Nahlédneme i do Egypta, Indie, Číny, Mexika, Velké Británie a Japonska, kde taktéž vznikaly filmy plné vášně, vzdoru a hněvu. Vyslechneme si exkluzivní rozhovory s bývalými spolupracovníky indického filmaře Satyajita Raye a s legendární herečkou Kyoko Kagawou, kterou obsadili Akira Kurosawa i Jasudžiro Ozu. O vzpomínky a zkušenosti se s námi podělí i první velký africký režisér, Egypťan Youssef Chahine.

Příběh filmu: Odysea 7/15

Konec padesátých let a začátek nové bouřlivé dekády přiblíží, kromě jiných, i Claudia Cardinalová, která se v exkluzivním interview rozhovoří o Federicovi Fellinim. Dánský režisér Lars von Trier se nám svěří se svou slabostí pro Ingmara Bergmana a Bernardo Bertolucci si zase vzpomene na spolupráci s Pierem Paolo Pasolinim. Objevujeme francouzské autory, kteří svými tikajícími filmovými bombami nastartovali novou vlnu, šířící se po celé Evropě.

Příběh filmu: Odysea 8/15

Osmý díl představuje osudy světové kinematografie během „zlatých šedesátých“ let. Hollywoodský kameraman a režisér Haskell Wexler objasní, jak dokumenty ovlivnily hranou mainstreamovou produkci. Do nové éry americké kinematografie vstoupíme spolu se snímky Bezstarostná jízda a 2001: Vesmírná odysea. Seznámíme se s tvorbou neamerických tvůrců: Roman Polanski, Andrej Tarkovskij či Nagisa Ošima. Připomeneme si zrod „černé“ – africké kinematografie a s vývojem v Asii nás seznámí významný indický režisér Mani Kaul.

Příběh filmu: Odysea 9/15

Devátá část popisuje pozoruhodný vývoj americké kinematografie na konci šedesátých let a následně během sedmé dekády 20. století. S dobovou satirou nás exkluzivně seznámí Buck Henry, autor scénáře úspěšného snímku Absolvent. V New Yorku nás přivítá scenárista a režisér Paul Schrader, se kterým si povyprávíme o jeho existenciálním scénáři filmu Taxikář od Martina Scorseseho. Temná zákoutí scénáře Čínské čtvrti s námi detailně rozebere autor Robert Towne a afroamerický režisér Charles Burnett představí okamžik zrodu americké černošské kinematografie.

Tohle není Kalifornie

První celovečerní dokument německého režiséra Martina Persiela je dynamickou a svěží hymnou protispolečenské revolty mladých a v socialistické NDR téměř zakázaného sportu – skatebordingu. Režisér tu pracuje s archivním materiálem, konkrétně se skutečnými videozáznamy, které si v toho času nahrála parta tří kamarádů, fascinovaných tímto sportem, na 8 mm kameru. Persielův snímek sleduje tři představitele od jejich dětství v 70. letech přes období vzdoru v letech osmdesátých až po pád komunismu na podzim 1989, kdy se jim zásadně změnily podmínky života. Divákům se tak odkrývá skutečný obraz života mladé komunity skejťáků v NDR, jak ho ještě nikdy předtím neviděli.

Thomas Bernhard

To nejmenší, co můžeme říci, je, že Thomas Bernhard je odolný vůči jakýmkoliv biografickým přístupům. Ale ačkoliv nenapsal žádný román v pravém slova smyslu, a zdá se, že chtěl raději zůstat v tajnosti, jeho vyprávění je do značné míry postaveno na autobiografickém materiálu. A i když nechtěl svůj život vystavit veřejnosti, ve své práci v průběhu let nashromáždil mnoho scén, často velmi hlučných v očích veřejnosti: skandály, dobrovolný zákaz vlastní práce v Rakousku, radikální postoje atd. Práce Thomase Bernharda je součástí života jako takého a neustále je prezentována po celém světě. A tento film je založen právě na této myšlence.

Vlak do Osvětimi

Hitler, rasismus, antisemitismus: vlak do Osvětimi, abychom nikdy nezapomněli na zrůdné pozadí vyhlazování nevinných obyvatel.

Videokracie

V Itálii měl na televizní průmysl po tři dekády vliv pouze jediný muž. Jako televizní magnát a posléze prezident, Silvio Berlusconi vytvořil perfektní systém televizní zábavy a politiky. Dokument zobrazuje následky televizního experimentu, jemuž jsou Italové vystaveni už po více jak 30 let a zavede až do těch nejvyšších sfér, dokonce i k prezidentskému letnímu resortu na Sardinii.

Zrodila se hvězda

Dokumentární snímek 29 leté filmové režisérky Vanji Kovačevič, která tu vystupuje i jako hlavní postava filmu, měl mezinárodní premiéru na prestižním Mezinárodním filmovém festivalu v Sarajevu v hlavní soutěžní sekci dokumentárních filmů. V roce 2010 získal na filmovém festivalu BelDocs ocenění Nejlepší regionální film a na Bělehradském festivalu dokumentárních filmů cenu za Nejlepší střih. Tento snímek je o naplnění velkých snů, o vnitřním boji se sebou samým a jeho vítězném konci, o hudbě, ale především o rytmu. Vanje je 29 let a je profesionální filmařkou. Jejím dětským snem bylo naučit se hrát na bicí a nyní nastal čas tento sen naplnit. Inspirujíc se skladbou "I was meant for the stage" od hudební skupiny Decemberists se Vanja rozhodne zorganizovat koncert s vlastní kapelou. Má pouze devět a půl měsíce na to, aby sehnala další členy kapely a hlavně aby se naučila hrát na bicí. Má před sebou devět a půl měsíce intenzivního zkoušení s kapelou, pochybností, nadějí, zoufalství i euforie. Film sleduje celý proces přípravy koncertu – od prvního Vanjina nápadu, přes zorganizování konkurzu na hudebníky, vznik kapely a tvrdé zkoušky, ale i přes Vanjino trápení a radosti při učení hry na bicí, až po dosáhnutí jejího vysněného snu. Hlavním záměrem dokumentu je ukázat obrovský entusiasmus, díky kterému člověk dokáže i neuvěřitelné věci a jako člověk dosáhne skutečně všeho, co si zamane, pokud má srdce na správném místě.
říjen 2017
PÚSČPSN
1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31
listopad 2017
PÚSČPSN
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30