Skutečný život

Aris Kalligaovi je 27 let. Po odvykací kúře se vrací zpět do Atén, do dekadentního, povrchního světa, který před nedávnem opustil. Jeho matka - éterická, výstřední, manipulativní, velká opora v aténské společnosti - žije s Christosem, svým oddaným zahradníkem, v honosné vile, která odráží jejího ducha. Impozantní, velkolepá, ale temná. Její život je totiž obklopen temnými tajemstvími. Aris se pokouší změnit, porozumět sobě samému a ovládat své sebedestruktivní nátlaky. Znovu se však objevují známé tváře z minulosti: Nikos, jeho někdejší dealer, mladý homosexuál, který ho vášnivě miluje. A Joy, jeho dřívější přítelkyně: bohatá, krásná, závislá na kokainu. Aris se jim snaží vyhýbat. Vášnivě propadne kouzlu Alexandry, návrhářky, jejíž přirozená jednoduchost kontrastuje s úplně vším, co dosud Aris poznal. Ale jeho neurotická a majetnická matka protestuje a přinutí ji, aby ho opustila. S matčinou pomocí se Joy rozhodne vrátit k Arisovi a obnoví svůj vztah přesně tam, kde ho kdysi ukončili. Aris, nadále sužovaný vlastní matkou, někdejšími přáteli, milenkou a záhadnou smrtí otce, se snaží odolat vábivému sebezničujícímu životnímu stylu, který kdysi vedl. Avšak závislost na narkotikách je neudržitelná a minulost je pro všechny neodvratná.

Alpy

Existuje patnáct pravidel pro členy skupiny Alps: například musí vyplněním formuláře dopředu přiznat věci, které nejsou ochotni dělat (líbání, zvedání činek, cestování apod.), nebo naopak skutečnosti, v nichž jsou dobří (tanec, vodní lyžování, diskutování…), je nutné, aby měli základní znalosti psychologie a sociologie, a tak dále. To vše je pečlivě sestaveno do patnácti pravidel, která vymyslel vůdce skupiny Alps Mont Blanc, a jimi se musí řídit každý člen, jenž se rozhodne do skupiny vstoupit. Stejně jako ve Špičáku je i ve třetím celovečerním filmu Jiorgose Lanthimose základním stavebním prvkem absurdní a černý humor a i zde se režisér noří do světa závislostí, lidských citových ztrát a soubojů o přízeň. Stylizovanost Špičáku je nahrazena mnohem realističtější a autentičtější kamerou. Přesto režisér udržuje a zachovává určitý odstup od děje i postav a zároveň v divákovi vyvolává neklid a mnoho otázek, aniž by mu dával odpovědi.

Rozkaz

Evropa je v roce 1918 zničená první světovou válkou. Ve Finsku řádí občanská válka. Sociálně-demokratičtí "Červení" bojují proti "Bílým" silám konzervativního Senátu. Když se voják Aaro Harjula vrací z Německa, připojuje se k vládnímu vojsku, ale záhy je svědkem surových znásilnění a hromadných poprav. Jeho víra je otřesena. Náhodou potkáva jednu revolucionářku a jeho život se obrácí vzhůru nohama.

Zimní spánek

Aydin, bývalý herec, vlastní v centrální Anatolii malý hotel, kde žije se svou výrazně mladší ženou Nihal a sestrou Necla, která se právě zotavuje z nedávného rozvodu. Turistická sezóna pomalu končí a okolní krajina se začíná zahalovat do bílých sněhových závojů. Hotel se v tomto období stává úkrytem, ale i místem, ze kterého není úniku a které otevírá staré rány a podněcuje vzájemnou nevraživost jeho obyvatel.

Špičák

Otec, matka a jejich tři děti žijí v domě na okraji města. Okolo domu je vysoký plot a děti nikdy svůj dům neopustily. Vzdělávají se, baví, nudí a cvičí tak, jak jejich rodiče považují za vhodné, bez jakéhokoliv vlivu okolního světa. Věří, že letadla, létající na obloze, jsou hračky, a že zombie jsou malé žluté květy. Jediná osoba, která smí do domu vstoupit, je Christina. Jednoho dne Christina přinese jedné z dcer čelenku jako dárek, ale vyžaduje od ní něco na oplátku. Co se stane, když se přísně dodržovaný chod domácnosti naruší? Fascinující obraz lidské touhy ovládat druhé byl nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film, získal cenu Un Certain Regard na MFF v Cannes 2009 a mnohá další ocenění na prestižních mezinárodních filmových festivalech.

Meteora

Druhý celovečerní film kolumbijsko-řeckého režiséra Spirose Stathoulopoulose, držitele ceny FIPRESCI a dalších ocenění z různých mezinárodních filmových festivalů za snímek PVC-1 (2007), přináší tentokrát podmaňující příběh mladého řeholníka Theodorose a jeptišky Uranie, žijících v ortodoxních klášterech na rozlehlých horkých pláních v Řecku, kteří se oddali striktním pravidlům svých církevních komunit. Jejich asketický způsob života však naruší jejich narůstající vzájemná náklonnost, což v nich vyvolá pochybnosti o správnosti jejich volby. Znenadání jsou postaveni před otázku, co je správné a jakou cestou se vydají. Zřeknou se své víry a upřednostní vlastní touhy, anebo naopak budou i nadále následovat Boha a zavrhnou své osobní potřeby?

Drobný zločin

Tento duchaplný komický příběh začínajícího natěšeného policisty Leonidase, povolaného do služby na jednom ospalém řeckém ostrůvku, kde se téměř nic neděje a kde všichni vědí všechno o všech, navazuje na tradici půvabných charakterních komedií, jakou je např. Local Hero. Zvrat do Leonidasova života přinese náhlá smrt místního ochmelky, jehož tělo je nalezeno pod útesy. Konečně se může ponořit do řešení nějakého případu, konečně záminka, díky níž se snad sblíží s místní televizní hvězdou Aggeliki. Při vyšetřování záhadného úmrtí spouští každá nová stopa v jeho bujné fantazii neskutečné řetězce možných vysvětlení, čím dál tím absurdnějších, a tak i komičtějších. Důležitou roli v tomto druhém celovečerním filmu kyperského rodáka Christose Georgiou, žijícího nyní v Aténách, hraje také prostředí: krásná příroda odlehlého ostrova a s humorem nazíraná mentalita zdejší uzavřené komunity se stávají jakousi svébytnou postavou.

Nico Papatakis

Nikos Papatakis, známý také pod uměleckým jménem Nico Papatakis, byl filmový režisér, který se narodil v Addis Abebě v Etiopii roku 1918. Po bojích s fašistickou Itálií v Etiopii se Papatakis přestěhoval do Libanonu, poté odešel do Řecka, až nakonec v roce 1939 emigroval do Francie, kde se usadil v Paříži. V roce 1957 z politických důvodů odešel do New Yorku. Zde se setkal s filmovým velikánem Johnem Cassavetesem a stal se koproducentem jeho filmu Stíny (1959). Papatakisův celovečerní hraný debut Propasti se dostal do výběru MFF Cannes 1963, ale následně ho festival odmítl uvést kvůli skandálnímu obsahu. Právě tato kuriozita způsobila v tehdejším filmovém světě rozruch a Papatakisův film vzbudil u diváků i filmových kritiků velký zájem. V roce 1967 režíroval další odvážný film Oi Voskoi (The Shepherds). Během Alžírské války působil v socialistické politické straně Front de Liberation National. K režírování se vrátil roku 1987 snímkem I Photografia (Fotografia), natočeném v Řecku, a jeho posledním filmem byl Les Équilibristes (Walking On A Tightrope, 1992). Nico Papatakis zemřel v Paříži roku 2010.

Včelař

Stáří jako prostor pro bilancování a hledání skutečného smyslu lidského bytí, ale i historie a paměti národa – to je ústřední myšlenka filmu řeckého režiséra Thea Angelopoulose Včelař. Vypráví příběh učitele v důchodu Spyrose, který opouští svou manželku a dceru a rozhodne se vrátit se k práci svého otce a dědečka – k včelaření. Putuje po Řecku, aby se vrátil do rodného kraje, a na své cestě se setkává se starými přáteli. Jezdí od města k městu, ve své paměti znovuoživuje vzpomínky a pokouší se urovnat si svou minulost v konfrontaci s rychle se proměňující přítomností. Osudový střet s mladou stopařkou (Nadia Mourouz), která ho bude na jeho cestě doprovázet, ho konfrontuje s mladou generací bez paměti a vztahu k minulosti. Přestože ho dívka provokuje a irituje, nachází v kontaktu s ní i jisté spojení s budoucností. Právě skrze ni si uvědomuje, jak se vytrácí historická paměť jeho země a jak rychle umírá tradice. Ale co může následovat? Melancholicko-filozofický portrét stárnoucího muže, který nedokáže najít své místo v moderním světě, a proto putuje po místech svého mládí a bilancuje svůj život. Snímek nabízí jednu z nezapomenutelných a famózním způsobem uchopených hereckých rolí tehdy šedesátiletého Marcella Mastroianniho.

Umírání v Athénách

Andreas, profesor dějin umění a velký záletník je ve středním věku, když mu diagnostikujou leukémií . Svůj čas rozděluje mezi manželku Annou, studentku Liou a paní Camille. Po obdržení pochmurné diagnózy se Andreas rozhodne t vyčistit své vztahy a stává se nekonečně oddaným a věrným manželem. Tři ženy, které sa navzájem spoznají, nakonec spolu naplní poslední týdny Andreasovho života láskou, smíchem a přátelstvím.

Hlas

Snímek Hlas vypráví příběh ženy, ke které začne promlouvat zvláštní hlas, přicházející ze záhadného zdroje, a odhaluje její doposud nikým nepoznaná fakta a souvislosti. Zdá se, že je to Boží hlas, avšak brzy se začne zintenzivňovat a Deryin život se změní v noční můru.

Trojitý agent

Francie, 1936 - 1937. Lidová fronta vyhraje volby, začne španělská občanská válka, Hitler a Stalin začnou s manipulací a špionáží. Brilantní Fjodor Voronin, který se stal generálem ve dvaceti, je zástupcem v Bílé ruské vojenské unii, aby nahradil stárnoucího generále Dobrinského. Fjodorova řecká manželka Arsinoe maluje a drží se mimo politiky. Když se zhorší její zdravotní stav, pozorný Fjodor musí řešit její péči - na pozadí šachové partie, v níž proti sobě stojí láska k vlasti a láska k Arsinoe, ideologie, machinace moci ve věcech života a smrti.

Mezipřistání

Po skončení jejich služby v Afghánistánu dostanou dvě mladé vojínky společně se svou jednotkou tři dny na „zotavenou" v pětihvězdičkovém letovisku na Kypru. Ale zapomenout na válku a násilí není tak snadné. Cestou domů z Afghánistánu se skupina francouzských vojáků zastaví na Kypru, kde mají čas na „dekompresi" – tři dny ve sluncem zalitém letovisku, kde podstoupí intenzivní psychologickou první pomoc, aby se zbavili válečných traumat. Zde, mezi křišťálově modrou vodou a hordou turistů, musejí Marine s Aurorou – dvě z pouhých tří žen v jednotce tvořené převážně muži – čelit vzteku, traumatům a sexismu v armádě, zatímco se ze všech sil snaží přizpůsobit „normálnímu" životu. Toto strhující drama, které získalo cenu za nejlepší scénář v sekci Un Certain Regard filmového festivalu v Cannes, nabízí vskutku vzácný pohled na šrámy, které válka zanechala na duších vojínek.